Zemědělství a lesnictví

14. března 2007 v 22:30 | KŽP |  MatURiTa
Agroekosystém je antropogenní ekosystém vytvořený člověkem při domestikaci rostlin a zvířat. Agropastorální rovnováhou se dosahovalo uchování humusu a recyklace živin, a tím i nejlepších výnosů.
Trvale udržitelné agroekosystémy vycházejí z principu, že zemědělství má biologický charakter a v praktické činnosti by se mělo přibližovat základním charakteristikám přírodních ekosystémů s těmito aspekty:

Ekologické aspekty jsou zaměřené na udržení kvality a životaschopnosti celého agroekosystému, zachování zdraví půdy, plodin, zvířat i lidí prostřednictvím biologických samoregulačních pochodů, minimalizaci ztrát živin, biomasy a energie. Přírodní prostředí se nesmí znečišťovat, zvýšený důraz je kladen na neobnovitelné zdroje.
Ekonomické aspekty předpokládají, že zemědělec produkuje dostatek produkce pro sebe a vytváří zisk pro krytí nákladů. Ekonomika není zaměřena jen na produkci, ale i na ochranu zdrojů a minimalizaci rizik podnikání.
Sociální aspekty čili sociální spravedlnost předpokládá, že distribuce zdrojů pokrývá základní potřeby všech členů společnosti, jsou zabezpečena stejná práva na využívání půdy, kapitálu, technické pomoci, přístup k trhu apod. Sociální nespravedlnost ohrožuje celý systém včetně agroekosystému.
Podle jednoduché definice OECD lze za trvale udržitelné agroekosystémy považovat takové, které uspokojují potřeby současnosti a neomezují potřeby budoucích generací. Přesnější je následující vymezení: "Setrvalé agroekosystémy - zemědělství a potravinářské systémy jsou ekonomicky životaschopné, uspokojují potřeby společnosti v zabezpečení potravy, přičemž uchovávají a zlepšují přírodní zdroje a kvalitu prostředí pro budoucí generace."
Takto vymezené systémy zemědělského hospodaření, jehož základem je holistické pojetí (člověk je nedílnou součástí přírody), je alternativou k antropocentrickému postavení člověka ve výrobním procesu, tedy: - k čerpání omezených přírodních zdrojů,
- k čerpání omezených zdrojů energie,
- k nadprodukci,
- k poškozování životního prostředí,
- k devastaci krajiny,
- k důsledkům industriálního zemědělství a lesnictví,
- k přemíře chemie a rezidua a tím problematické jakosti potravin a k řadě dalších důvodů.
Mezi charakteristické znaky agroekosystemů náleží:
- dodatečně vnější energetické vstupy,
- výrazně snížená biodiverzita,
- umělá podpora (selekce) dominantních produkčních druhů,
- juvenilní sukcesní stadia (antropogenní disklimax),
- snížení až ochromení autoregulačních procesů,
- výrazně snížený stupeň ekologické stability,
- výskyt nevratných degradačních procesů.
Agroekosystémy jsou často obklopeny přirozenějšími resp. přírodě blízkými ekosystémy a vazebně s nimi těsně propojeny. Vzájemný vztah je obousměrný :(toky živin, organismů, energie; vliv na mikroklima). Druhová diverzita agroekosystémů je výrazně snížena. Široká nabídka biomasy k sobě může dočasně připoutat řadu primárních konzumentů i jejich predátory. Celkově však moderní agroekosystémy znamenají výraznou redukci prostorové heterogenity krajiny a tomu odpovídá pokles druhové diverzity Z hlediska ekologické stability vykazují agroekosystémy všechny nevýhody juvenilních (nezralých) ekosystémů.
Agroekosystém
Zemědělský systém čili agroekosystém se vytváří zemědělskou činností. Abychom odlišili agroekosystém od jiných (přirozených) ekosystémů, lze agroekosystém definovat jako
funkční jednotu hospodářsky významných organismů a jejich prostředí. Časové a
prostorové ohraničení agroekosystému je účelové: lze jej vztáhnout jak na určitý organismus a
jeho prostředí, tak na globální systém produkce potravin a dalších produktů. Při praktickém
využití většinou ztotožňujeme agroekosystém s určitým pozemkem nebo pozemky v hranicích
určitého hospodářství (farmy) a potom hovoříme o farmářských systémech.
Problematiku struktury a funkcí agroekosystémů postihuje práce, tento text je stručným
přehledem.
Od přirozených ekosystémů se agroekosystémy liší tím, že jsou jednodušší ve smyslu
diverzity organismů a prostorové organizace svých komponent. Agroekosystémy obsahují
méně druhů organismů, které jsou geneticky méně rozmanité. Toky energie a látek jsou
v agroekosystému přímější, potravní řetězce jsou jednoduší, biomasa velkých herbivorů (skot,
ovce, kozy apod.) je mnohem větší než v přirozených ekosystémech. Agroekosystémy jsou
také mnohem otevřenější - velká část biomasy je ve formě produktů exportována vně
systému. Jedním z důsledků je, že mnohem méně biomasy vstupuje do rozkladných procesů
v půdě a že se trvale snižuje zásoba živin v půdě. To vyžaduje zajistit velké vstupy živin a
energie do agroekosystémů, aby mohla být zachována jejich funkce. V souvislosti s cílenou
ochranou plodin a chovaných zvířat před chorobami a škůdci se tak v agroekosystémech
dosahuje často vyšší produkce biomasy než ve srovnatelných přirozených ekosystémech, i
když srovnání agroekosystémů a přirozených systémů z tohoto hlediska není jednoduché.
Produktivita je hlavním cílem, pro který je každý agroekosystém udržován. Produktivitu
systému lze vyhodnotit jako efektivitu využití zdrojů, např. výnos plodiny z 1 hektaru půdy,
užitkovost hospodářských zvířat, množství produktu v přepočtu na hodinu pracovní doby,
apod. Nutnou podmínkou úspěšného provozování zemědělství je vysoká efektivita, jež může
být jednoduše vyjádřena poměrem výstup:vstup (1). Čím je výstup větší a vstup menší, tím je
efektivita vyšší. Prakticky to v zemědělství znamená zvyšování výnosů, přírůstků, počtu
vajec… při snižování pracnosti, energetické náročnosti atp.
V užším slova smyslu je produktivita (plodin, hospodářských zvířat) schopnost vytvořit
určité množství biomasy na jednotku plochy za jednotku času. Kulturní rostliny vytvářejí
jako tzv. primární producenti fytobiomasu, kterou lze vztáhnout na jednotku plochy půdy, na
jednu rostlinu, apod. Sekundární produkcí se tvoří biomasa konzumentů, a to i ve více
úrovních (konzumenti různých řádů ve smyslu potravních sití či řetězců).
Vytvořená biomasa představuje hrubou produkci. Její určitá část se opět zapojuje do
metabolismu a slouží jako zdroj energie získávané respirací. Čistá produkce je pak
zjednodušeně rozdíl mezi hrubou produkcí a respirací. V agroekosystémech není podstatná
ani hrubá, ani čistá produkce, neboť jen zřídka je veškerá produkce plodin využitelná. Naopak
jen část produkce rostlin tvoří hospodářsky využitelnou produkci. U plodin se udává
sklizňový nebo plodinový index, který představuje poměr mezi využitelnou produkcí a
primární produkcí. Plodinový index je různě vysoký, např. u obilnin je kolem 0,4-0,6, zatímco
u některých zelenin může být až 0,9, avšak u olejnin jen 0,15. Pozn. Při výpočtu plodinového
indexu se často nebere v úvahu podzemní biomasa rostlin; plodinový index se tak počítá jako
poměr hospodářsky využitelné a celkové nadzemní biomasy rostlin.
V zemědělství je důležité pravidelné dosahování vysokých výnosů plodin, tj. vysoké
hospodářsky využitelné produkce. Tvorbu čisté produkce řídí intenzita a průběh procesů
tvorby biomasy (hrubá produkce) a procesů jejího odbourávání pro potřeby organismu
(respirace). Proto je tvorba biomasy plodin závislá na řadě vnitřních i vnějších faktorů.
Z faktorů prostředí ovlivňuje fotosyntézu rostlin např. kvalita a kvantita světelného záření,
teplota, dostupnost vody a živin, složení vzduchu včetně jeho případného znečistění, atd.
V porostech plodin se také uplatňují nejrůznější negativní i pozitivní interakce mezi jedinci
pěstované rostliny navzájem i mezi plodinami a dalšími organismy: mikroorganismy, pleveli,
živočišnými škůdci. Mnoho faktorů prostředí v agroekosystémech může člověk regulovat a
ovlivňovat. Některé tyto faktory mají zásadní vliv na tvorbu výnosu plodin. Jsou to např.
výživa plodin a jejich ochrana před pleveli, chorobami a škůdci, a samozřejmě také vnitřní
faktory rostlin, ovlivnitelné šlechtěním. Přitom vlastně nejde o zvyšování čisté produkce, ale
o zvyšování hospodářsky využitelné produkce, což může znamenat zvyšování plodinového
indexu. Jinými slovy jde o zvýšení tvorby biomasy hospodářsky zajímavých částí rostliny na
úkor ostatních částí.. Proto nové odrůdy poskytující vysoké výnosy mají většinou vyšší
plodinový index než odrůdy starší, aniž by musely mít vyšší produkci biomasy. Příkladem
jsou nové odrůdy obilnin s krátkým stéblem - tyto plodiny dislokují větší podíl asimilátů do
semen (tj. sklízeného zrna) a menší podíl do stonků (tj. slámy).
Vedle hospodářského výnosu je v praxi důležitým ukazatelem hektarový výnos (čili
hektarová sklizeň). Jen část hospodářského výnosu se totiž podaří sklidit; rozdíl mezi
hospodářským a hektarovým výnosem představují sklizňové ztráty, jež prakticky nelze zcela
eliminovat, ale je možné je snížit. V odborné literatuře či v tisku uváděné výnosy plodin jsou
tedy většinou hektarové výnosy.
Agroturistika
Je to forma venkovské turistiky, kterou provozuje farmář a slouží mu jako vedlejší finanční zdroj k udržení nebo rozšíření jeho pracovní činnosti, tj. výroby zemědělských produktů (rostlinných nebo živočišných).
Agroturistika je ideálním typem rodinné dovolené. Umožňuje strávit volný čas v zdravém prostředí českého venkova. Turista se může volně pohybovat po celé farmě a má tak jedinečnou možnost se vším seznámit, včetně domácích i hospodářských zvířat (kočky, psi, koně, krávy, kozy, ovce, drůbež aj.).
Turista si také může přímo na farmě koupit produkty domácích zvířat (mléko, tvaroh, sýry, vejce) nebo čerstvou zeleninu či ovoce. V okolí farmy má pak jedinečnou možnost výletů, koupání nebo sběru lesních plodů a hub.
Význam lesa
Cenný krajinný prvek s vysokou biodiverzitou. Vysoká biodiverzita je posílena především vertikální strukturou porostu - v přírodním lese jsou většinou zastoupena všechna vegetační patra a věkové kategorie stromů. Tropické pralesy jsou považovány za místo s největší biodiverzitou na Zemi (tzv. biodiversity hot-spot).
Místo pro rekreaci. Je prokázáno, že les působí blahodárně na lidskou psychiku. Za turisticky nejatraktivnější krajinu je Čechy považována krajina, v níž les a bezlesí jsou v poměru cca 2:1.
"Plíce planety" Země. Lesy jsou nejvýznamnějším zdrojem kyslíku na Zemi, spolu s planktonními řasami oceánů. Les dále zachycuje prachové částice a podílí se na odstraňování některých škodlivých látek ze vzduchu. Lesy ve své biomase poutají významné množství oxidu uhličitého, což je důvod, proč je výsadba nových lesů považována za jeden ze způsobů eliminace zvyšování koncentrace tohoto plynu v atmosféře.
Protierozní funkce. Výsadba lesních pásů snižuje odnos půdy zejména ve svažitých terénech na naprosté minimum. 1 cm půdy z kukuřičného pole zmizí v průměru za 15 let, z obilného cca za 300 let, ale z lesa až za několik tisíc let (tempo vytváření nové půdy je zde rychlejší).
Stabilizace klimatu. Les představuje ekosystém s největší konstantou drsnosti, tj. klade největší odpor proti větrům. Dále se v lese vytváří specifické mikroklima, které snižuje teplotní extrémy a udržuje stabilně vlhčí ovzduší. Při srážkách dochází k jejich rovnoměrnějšímu rozdělení, neboť intercepce listy stromů představuje až 30 % celkových srážek. ("V lese prší dvakrát" - jednou během deště a podruhé po něm, když kape voda ze stromů.)
Protipovodňová ochrana. Rovnoměrnější rozdělení srážek spolu s vysokou schopností sorpce mechového patra snižuje extrémní odtoky z lesních povodí a tím i riziko vzniku povodní. Je známým faktem, že extrémní "stoleté" povodně, které známe v současnosti, začaly vznikat až v souvislosti se středověkým odlesňováním pohraničních pohoří. Ochranná protipovodňová úloha smrkových stejnověkých monokultur je navíc o něco nižší než u přirozených smíšených lesů.
Zdroj dřeva. Zejména v rozvojových zemích je úloha lesa často redukována na tuto, jedinou ekonomicky vyčíslitelnou funkci. V současné době jsou ve většině vyspělejších zemí zavedeny nástroje, které znemožňují nadměrnou exploataci lesních porostů za cílem získat dřevní hmotu a dá se tak s jistou nadsázkou říci, že lesnictví je prvním odvětvím lidského hospodářství, kde se již v 18. století začaly uplatňovat myšlenky trvale udržitelného rozvoje. (Více viz samostatný článek Lesnictví).
Lesnictví
Lesnictví je obor, jehož náplní je péče o les a hospodaření v něm. V průběhu doby se lesnictví vyvíjelo a měnil se důraz na jednotlivé složky lesa a jeho produkty, podle toho, jaké byly a jsou požadavky majitele nebo společnosti. Dnešní lesnictví se stará o les jako o producenta dřeva (jakožto důležité přírodní obnovitelné suroviny), stejně jako o součást krajiny, která je důležitá pro kvalitu vody a vyrovnanost vodního koloběhu, jako kryt chránící půdu před erozí, jako o útočiště pro volně žijící druhy živočichů a rostlin, jako o spotřebitele oxidu uhličitého, důležitého skleníkového plynu v atmosféře, ale také jako o prostor významný pro rekreaci a tudíž důležitý estetický prvek v krajině, kterým les je.
Hlavním cílem lesnictví je dnes zajištění trvale udržitelného hospodaření v lese.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Olga Olga | 16. prosince 2012 v 19:22 | Reagovat

Prosím, kdo je autorem článku? ráda bych citovala, děkuji

2 Zdeňka Zdeňka | E-mail | 6. dubna 2014 v 13:45 | Reagovat

Také bych ráda věděla autora článku - pro citaci, děkuji :)

3 Jan Jan | E-mail | Web | 11. června 2015 v 15:58 | Reagovat

V lesnictví se uplatní všemožné stroje. Pokud někdo shání, bazar strojů je ideálním zdrojem http://www.czechmat.cz/

4 treachery treachery | Web | 21. června 2015 v 22:07 | Reagovat

půjčka na auto česká spořitelna :-?

5 Tranok Tranok | 8. dubna 2016 v 9:50 | Reagovat

GPS využívané v lestnictví:

http://geoobchod.cz/gps-pro-lesnictvi-FC-C-300360.html

6 ANTIONETTE ANTIONETTE | Web | 28. září 2016 v 6:35 | Reagovat

pujcka online železný brod :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama