Vivisekce, práva zvířat a katolická církev

17. října 2006 v 23:16 | garganulka |  ZnEUžívÁní zVíŘAt
Anarchisté označují za příčinu neutěšeného stavu práv zvířat a vůbec celého stavu naší společnosti současný systém, s čímž nelze než souhlasit. Tento systém je však tvořen nejen nadnárodními korporacemi, koncerny, politickými mocnostmi, atd., ale také náboženstvím schváleným a podporovaným tímto systémem. A právě katolická církev patří mezi šířitele jednoho z nejrozšířenějších náboženských učení - křesťanství. Právě co se týká otázek práv zvířat a vivisekce, jistě by byla mnohem více kritizovaná a medializovaná (případně by vůbec neexistovala), pokud by ji právě katolická církev neschvalovala. Pro mnohé z vás je to možná šokující odhalení, ale je to bohužel tak. Nově přepracovaný Katechismus katolické církve vivisekci jako takovou schvaluje.
Pokusy na zvířatech jsou pro katolickou církev morálně přípustné.

NIJAK nenapadáme církev jako takovou, ani vyznavače křesťanství, chceme poukázat na nepřehlédnutelná, velice zarážející tvrzení této vlivné instituce. Zrušení pokusům na zvířatech by jistě velice pomohlo, pokud by je katolická církev veřejně odsoudila. Bohužel...


Hans Fishinger: Povídka
Vlhké a horké tropické lesy na ostrově Sumatra jsou tak husté, že tam jen stěží pronikají sluneční paprsky. Jednoho dne jsem se spolu s mými sourozenci a dětmi našich přátel při hraní se sluncem dostal až na jednu mýtinu v naší džungli. Moje malá sestřička tam uviděla pestrobarevnou věc a hned k ní zvědavě běžela.
Jak asi vypadají kruté lidské pokusy očima obětovaných zvířat?
Úplně neočekávaně se ozval děsivý výkřik: jedna z pastí zaklapla. Většina členů naší rodiny makaků se hned rozběhla na pomoc a pokoušela se rozdrcenou nohu sestry uvolnit ze železné pasti. Znenadání však na nás shora spadly těžké sítě, ze kterých se nepodařilo i přes velké úsilí žádnému z nás vysvobodit. Banda indonéských lovců se k nám přihnala ze všech stran. Brutálně všechny vyrvala ze sítí a strčila do malých kovových klecí navzájem připevněných k sobě.

Pasti, které nás uvěznily pod zamaskovanými sítěmi, lovci vzali s sebou - poté co zabili moji sestru, protože byla s rozdrcenou nohou neprodejná. Stejný osud potkal také několik dalších členů naší rodiny zraněných při odchytu. Po několika dnech jízdy nás dovezli na mořské pobřeží do primitivního, vlhkého a přeplněného záchytného tábora; tam nás rozdělili.

Velký počet z nás byl určen na propašování do Taiwanu, Singapuru, Hongkongu a Číny, kde jsou opičí mozky vyhledávanou specialitou. Servírují se ihned po zabití zvířete, ještě teplé v lebce a jí se zasyrova. Druhá skupina měla být přepravena ilegálně do Thajska, kde vyděšení a svobodu milující makakové musí sloužit turistům-vykořisťovatelům pro pořizování fotografií na památku. Ještě hůře se vede makakům prodaným do nočních klubů. Tam musí poníženě, oblečeni v hábitech a ověšeni obrovskými náušnicemi, trávit noci v hlučných a zakouřených hospodách pro legraci opilých námořníků a turistů, kteří je nutí pít alkohol nebo kouřit. Další skupina Makaků byla určena do ZOO, aby tam strávila celý svůj život za mřížemi a nahradila své rozhořčené druhy umírající žalem po svobodě.

Mě nacpali do velké skupiny makaků, kteří se prodávali do amerických a evropských laboratoří pro vivisekci. Moji skupinu přepravili v džunkách na Jávu a potom z Djakarty dále letadlem firmy zabývající se vývozem primátů - C. V. Inquatex. Nekonečně dlouhé hodiny letu plné hluku v ledově studeném nákladním prostoru jsme strávili přitisknutí u sebe, abychom se alespoň trochu zahřáli. Při překládání ve Frankfurtu jsem zaslechl, jak volají našeho překupníka - jmenoval se Kurt. Celý den jsme strávili bez jídla a vody; potom následovala další cesta do USA. Nejprve nás přivezli k obchodníkovi na Miami jménem Matthew Klotz a po jednom týdnu k vivisektorům do Marylandu. Za každého zaplatili 1.600 dolarů a pak nás strčili do úzkých špinavých boxů, které tu stály od minulých experimentů s našimi nešťastnými předchůdci.

Skončili jsme ve sklepní místnosti bez oken, zapáchající vlhkostí a močí, osvícené slabou žárovkou. Když si oči zvykly na šero, uviděl jsem spoustu dalších beden a klecí. Dívaly se z nich na mě obličeje stažené bolestí a šílené strachem. V rohu stála porouchaná lednice se zbytky jídel, prošlými medikamenty, špinavými obvazy, produkty k testování, injekčními stříkačkami a prázdnými lahvemi. To tedy byla část laboratoře, ve které "výzkumníci" uskutečňovali medicínské objevy.

Den po našem příjezdu přišel muž v bílém plášti - Dr. Eduard Neslyšící, jak jsem později zjistil - ten co nám píchal nesnesitelně bolestivé látky. I když byl můj žaludek prázdný, celé dny jsem zvracel. Pak mě oddělili a strčili do železné klece. Tam jsem většinu času visel na železných tyčích, protože mě už týdny mučil průjem a já nechtěl sedět ve svých vlastních výkalech.

Uplynulo několik měsíců, snad rok, co jsme se pokoušeli vydržet toto trápení a nezoufat. Strach před hroznými bolestmi, které přinášela většina injekcí, byl nevyslovitelný. Pokaždé, když se otevřely dveře naší místnosti a vešel ďábel v bílém plášti, se nám všem hrůzou tajil dech. Průjem a zvracení se stalo prakticky trvalým stavem - někdy byla moje reakce na pokus taková, že jsem dostal horečku a pobíhal třesoucí se zimnicí z jednoho konce klece na druhý. Moje nohy se podobaly sloním - byly nateklé a horké. Bohužel mi také vypadala většina zubů. Misky na vodu jsme měli většinou prázdné. Nelidé v bílých pláštích je neplnili moc pravidelně. Během těchto nekonečných dnů plných bolestí a trápení zemřel jeden z mých bratrů. Vykřikl a skácel se po hlavě na dno klece pokryté výkaly. Rameno, na kterém mu k pokusům odstranili kůži, čnělo do výše a obvaz napitý krví visel jako groteskní vlajka. Když tohle uviděli "výzkumníci", začali se hlasitě smát.

Jednoho dne mě určili pro test LD-50 (Lethal Dose 50). To znamená, že mě budou krmit nebo dávat injekce zkoušené látky, až 50 % pokusných zvířat zemře. Obvykle nás makaky k testu LD-50 n epoužívají, protože naše pořizovací hodnota je vysoká. Nejraději pro tyto účely používají myši, potkany, kočky, beagly a králíky. Králíci se používají hlavně pro testy s leptavými látkami, protože jejich oči neumí produkovat slzy a nemohou tak vyplavit zkoušenou látku. Mimo to jim také po upevnění do fixačního aparátu odstraní oční víčko, aby se zkoušená látka nemohla rozmazat.

Na nás provedli celkem šest LD-50 testů, protože jsme byli "odepsaní" na základě provedených četných pokusů. Krmili a s pomocí injekce do nás vpravovali chemikálie obsažené v prostředku na čištění kuchyňských sporáků. Egoisticky jsem si myslel, že při tomto pokusu zemřu a nepředstavitelné bolesti tak skončí. Ale když po 19 dnech třetina z naší skupiny po dlouhých dnech boje se smrtí zemřela, pokus skončil. Množství LD 50 bylo stanoveno. Avšak pro jaký účel a pro koho - to nevěděli ani vivisektoři sami. Důležité bylo zaslat výsledky z pokusů k zahrnutí do statistik na Ministerstvo zdravotnictví a čekat na finance ve formě příspěvku na výzkum; ten činil něco kolem 30.000 dolarů.

Spolu s dalšími dvěma doposud přežívajícími kamarády, avšak zpola v bezvědomí, mě strčili do špinavé klece, abychom nabrali dost sil a byli schopni přestát další experimenty. Jeden nešťastník strávil předešlých sedm týdnů uzavřený v kovovém stojanu, bez jakékoliv možnosti pohybu. Byl úplně apatický a nereagoval prakticky na nic. Naštěstí se však dnům jeho utrpení přiblížil konec. O dva dny později ho vivisektoři odnesli. Jestli byl mrtvý, anebo v něm ještě zůstávala malá jiskřička života, aby byl použit pro další pokus, jsem bohužel nezjistil.

Pět samiček z indonéské rodiny makaků vivisektoři museli uměle oplodnit, protože společný život s makaky mužského pohlaví nepřinesl žádný výsledek. Tři samičky své potomky nedonosily, čtvrtá porodila již mrtvého potomka bez ruky a jen s jednou nohou. Pouze u páté samičky proběhl porod bez problémů. Celý den se mladá maminka držela tyčí klece, aby svého nevinného potomka chránila před výkaly a zahřívala jeho tělíčko. Z jejího obličeje bylo možné vyčíst neuvěřitelně hlubokou mateřskou lásku, ale také nezměrný smutek a slzy padající na tělíčko dítěte. Pak matka stanula jako socha. Podívala se krátce na nás a potom do dálky - snad na chvíli snila o svobodě a teple tropického deštného lesa na Sumatře. Zůstala tak celou noc. Ráno, když jsme uslyšeli rachotit klíč v zámku a vulgární smích "výzkumníků", nastalo ve sklepní místnosti hrobové ticho. Dokonce i naše nesnesitelné bolesti ustaly. Tušili jsme, že se stane něco strašného. Když se dveře otevřely, zvedla matka své dítě do výšky a jediným kousnutím oddělila jeho tenký krček od těla.

Vítězně a vznešeně, navzdory kýčovitému publiku vivisektorů - matka stanula s hlavičkou svého dítěte v levé ruce a tělíčkem ve své pravé ruce. Krev dítěte stékala po jejím těle. Bylo to jako památník a zároveň neomluvitelné obvinění, ale i výkřik nespravedlnosti k samému Stvořiteli: neopouštěj nás tak, jako nás opustila katolická církev, když Josef Ratzinger v Katechismu napsal, že pokusy na zvířatech přispívají k uzdravení a záchraně lidského života. "Ty zatracená bestie", vykřikl vivisektor, "a to lidé říkají, že jsme krutí!" Kolik hluboké mateřské lásky a přemáhání musel stát tento zoufalý čin matky - jen aby uchránila své dítě před hrůzami pokusné laboratoře! Je jasné, že tito profesionální, bezcitní týrači zvířat nikdy nemohli pochopit velikost mateřské lásky, ducha a hrdinnost skrývající se za tímto dramatem.

Jednoho dne si mě opět odvedli. Ochromili mi levou ruku s pomocí zákroku bez umrtvení, aby vyzkoušeli, jak se dá prostřednictvím "intenzivního dráždění" donutit opět hýbat. Dráždění spočívalo v bouchání kladiva do ramene, pálení prstů a cvikávání jejich konečků. Strašlivě jsem řval bolestí - a ti nelidé mi přestřihli hlasivky. Všichni se bavili, když jsem zkoušel dále křičet a neozýval se žádný křik. Jen krev tiše kapala na moji kdysi dávno bílou hruď.

Znenadání ale přišel nový člověk - měl dobré oči. Když přišel ke kleci kde mě věznili, protlačil jsem pravou ruku skrze mříže a on ji stisknul. Cítil jsem, že je to přítel. Později mi vypravoval, že byl odpůrcem pokusů na zvířatech a jako student se nechal laboratoří najmout, aby si vydělal nějaké peníze. Zhotovil si náhradní klíč a v noci se vracel zpět, aby tam fotografoval a filmoval všechny ty děsivé podmínky. Když měl dost důkazů o týrání zvířat, šel na policii.

Dr. Eduard Neslyšící, náruživý kuřák co používal opičí ruce jako popelník, byl obžalován z týrání zvířat - avšak ne kvůli nepopsatelnému utrpení, které nám způsoboval on a jeho kolegové, protože to přece byla "věda", ale kvůli týrání zvířat z důvodu nevyhovujících hygienických podmínek. Když se ho u soudu ptali, z jakého důvodu provádí pokusy, odpověděl svým pokryteckým způsobem, že "přispívá k tomu, aby uzdravil a zachránil lidské životy".
Vivisekce působí zvířatům nepředstavitelné utrpení, které je jakoukoli ideologií nebo filozofií neobhajitelné.
Jak mu soud prokázal, na svůj výzkum obdržel v posledních letech skoro dva milióny dolarů, z nichž část nebylo možno dohledat. Dokonce si koupil z těchto peněz luxusní jachtu. Nakonec ho odsoudili k pokutě ve výši tři tisíce dolarů, kterou však anonymní mecenáš vzápětí uhradil.

Nás umístili do útulku, kde bylo denní světlo, čerstvý vzduch, pravidelně jídlo a žádné týrání - všechno díky odvaze mého přítele. Uplynuly měsíce. Dr. Neslyšící dostal opět licenci k provádění pokusů na zvířatech a pak přišla strašlivá zpráva: byli jsme uznáni jako jeho vlastnictví a navráceni "majiteli". Farmaceutická mafie má dlouhé prsty. Opět nás strčili do sklepní místnosti a již další den mi ten nečlověk ochromil i pravou ruku, aby se ji pokusil pomocí nesnesitelných bolestí rozhýbat. Mezitím mně vypadal i zbytek zubů a oslepnul jsem na jedno oko, protože mi do něj dávali nepočítané množství chemikálií. Teď jsem ležel na dně klece, se zmrzačenými rameny a ucvakanými prsty. Nemohl jsem se vůbec pohnout.

Ďábel v bílém plášti ukázal na mě a řekl: "Tady tento je už zbytečný. Můžeme ho použít na pokusy ke zjišťování tolerance k bolesti a po Vánocích ho dáme do armádní laboratoře."

O několik dnů později jsem uslyšel zvenčí zvonit vánoční zvony. Milosrdný Bože, smiluj se nade mnou a všemi, kteří jsou v rukách těchto nelidí. Nemůžeme naše trápení vykřičet, protože máme přestřižené hlasivky, nemůžeme naše trápení s chemikáliemi vysušenýma očima vyplakat, nemůžeme k Tobě spínat naše ruce, protože je máme ochromené. Prosím, učiň vánoční zázrak, aby mi přestalo bít srdce ještě před příchodem těch ďáblů v lidské podobě. Určitě by jsi měl při pohledu na nás přivázané provazem v kleci, abychom se neskáceli, slitování. Nebo při pohledu na mého bratra, co zemřel ve svých vlastních výkalech. Jsem naživu, protože mám stále prodejní hodnotu ve výši pár set dolarů pro ty zlé lidi v bílých pláštích.

Bůh však vánoční přání nevyslyšel a nenechal mě zemřít. Nelidé přišli zpět. Dva týdny prováděli zkoušky tolerance k bolesti: až k šílenství a bezvědomí. Když se mi srdce konečně zastavilo, přivedli mě opět k životu s pomocí elektrošoků. Další den jsem putoval do armádní laboratoře. A tam, milý Bože, mi "vládce přírody" vzal potupným způsobem život, který jsi mi daroval. Zařadili mě spolu s dalšími nešťastníky do skupiny 84 "modelů" - 11 makaků, 3 šimpanzů 21 prasat, 11 koček, 38 beaglů - ke kombinované traumatické studii. Jinými slovy řečeno: nejprve nás postřelili a pak vystavili radioaktivnímu záření. Pokusy začaly až odpoledne, protože nás "výzkumníci" popisovali barevně čísly a nakreslili červené křížové značky pro výstřely. Podle statistik trvá týden, než poslední oběť zemře v pekelných mukách.

Stvořiteli, moje poslední myšlenky jdou k Tobě: také souhlasíš s tím, stejně jako nově přepracovaný Katechismus katolické církve, že pokusy na zvířatech, toto nepopsatelné trápení, nesčetněkrát denně opakované v různých formách, jsou mravně a morálně přípustné?


Katechismus
"...zvířata, rostliny a neživé bytosti jsou od přírody určeny ke společnému blahu člověčenstva minulosti, současnosti a budoucnosti."
"Bůh dal zvířata k dispozici pod vládu člověka, jehož stvořil k obrazu svému. Proto mohou zvířata sloužit ke stravě a výrobě oděvů. Zvířata se smí krotit, aby sloužila člověku při práci a ve volném čase. Medicínské a vědecké pokusy jsou v rozumných hranicích dovolené, protože přispívají k uzdravení a záchraně lidského života."
Podle katechismu katolické církve zvířatům nemůže být poskytnuta láska, neboť ta patří jedině člověku.
"Podstata hodnoty ženy leží v její schopnosti rodit a být prospěšná v domácím hospodářství."
"Zvířatům nemůže být poskytnuta láska, neboť ta patří jedině člověku".


V roce 2000 byl vydán v rámci CEI (italské konference biskupů) dokument týkající se zdraví: zde se
Takto bychom mohli pokračovat dále. Případů je celá řada. Necháme však na vás, abyste si sami vytvořili svůj obraz o přístupu církve k otázkám práv zvířat. Na závěr pro přemýšlení snad ještě jeden výrok papeže Jana Pavla II:
"Není pochyb o tom, že zvířata byla stvořena k užitku člověka; to znamená, že mohou být také použita pro experimenty."

Převzato z webu OHZ (23.04.2002, Vivisekce, práva zvířat a katolická církev)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama